Můj přítel K
Přítel K. se dozvěděl, že má být rehabilitován. Zašel si na tedy na okresní sekretariát příslušné složky, která ho tenkrát ze studia na vysoké škole vylučovala.
„A co prej nám , soudruhu, neseš,“ oni hnedko na něho. „Nějakou rezoluci nebo už jste ustavili na závodě zlepšovací hnutí mladých demokratizátorů?“
„Kdepak, „ pravil na to přítel K., „já se jdu jenom pozeptat krze tu rehabilitaci. Co to jako vlastně má obnášet?.
„To máte různý, soudruhu,“ oni zase na to. Přítel K. se už z toho oslovení cítil poněkud nesvůj. Jako topiče v mateřské školce jej všichni znali jako pana K. Říkaly mu tak ošetřovatelky, vrchní v hospodě i zmatení rodiče, kteří občas vbíhali do jeho kotelny. K. nikdy nebyl v KSČ ani ČSM a ROH na pracovišti neměli. Dlouholetý styk s normálními lidmi ho utvrdil v přesvědčení, že je skutečně panem K. Oslovení jiným jménem ho poněkud znervozňovalo. Měl neustále pocit, že patří někomu jinému, kdo stojí schovaný někde za ním. „Víte, soudruhu, přijde na to, nakolik jste byl nespravedlivě postižený.“ To už zase pokračoval sytý baryton za přepážkou a přítel K. neodolal a ohlédl se za sebe. Niko tam nestál. „Kdybyste byl například nespravedlivě popravený, tak vás zrehabilitujeme, že jste byl jako nespravedlivě popravený a když budete chtít, tak budete moci vstoupit i do naší strany.“ Baryton se zarazil a chvíli si s někým šeptal. Pak dodal: „To ovšem záleží na tom, jaké postavení má dnes ten, kdo vás tehdá nespravedlivě postihoval.“
„Ale já jsem docela živý,“ namítl přítel K., „mně jste jenom tehdá nařídili vyloučit z vysoké školy. A teďko mně přišel přípis, že mne máte za to rehabilitovat.“
„Tak to je jiná,“ muž za přepážkou spokojeně zamlaskal. „Přípis Čj. 25/1966 umožňuje napravení námi napáchaných křivd v rozsahu námi povoleném. Vy jste byl tedy studentík, he, he . A copak děláte teď?“
„Topiče, prosím,“ odpověděl způsobně přítel K. a přemýšlel, jak by asi teď chutnalo pivo desítka.
„No, vidíte, takové pěkné povolání a důležité! Víte, že nám tu přes Boží hod zmrzly pelargonie a to jenom proto, že žádný topič nechce u nás pracovat? Vy byste taky nechtěl, ne? To je škoda, vždyť už jistě máte kvalifikaci a na nějaký škraloupek z dřívějška se u nás moc nehledí.“
Přítel K. jenom stál a díval se. Desítka měla lákavě bílý čepec.
„Jo, vy byste chtěl zase studovat dál. Víte, soudruhu, to asi nepůjde. Jednak ten English Institute už neexistuje, ten jsme zavřeli a kdybysme ho zase otevřeli, kdo vám zaručí, že až ho budeme zavírat podruhý, nebudete náhodou uvnitř, hehe...“¨
Přítel K. se nadechl, odfoukl trochu pěnu a poválel po půnebí.. Pak zavřel oči.
„Jo, mohl byste ale žádat náhradu za ušlý zisk a ztrátu kvalifikace. Jenže to bych vám taky neradil. My jsme už tenkrát mysleli na všechno. Podívejte se: dva roky jako student jste nevydělával nic a potom jste naší péčí získal kvalifikaci pomocného topiče za dva a půl tisíce. To vám za šestnáct let dělá právě devět set tisíc. A kdybyste študoval celejch pět let a potom se stal mizerným překladatelem za šestnáct set, co byste vydělal? Blbejch pět set tisíc a to vám nepočítám daně!! Takže, když vy byste chtěl, abychom vás rehabilitovali, musel byste nám nejdřív doplatit rozdíl, bratru 400 000 Kčs, oč jste si díky našemu tehdejšímu zásahu vlastně polepšil, soudruhu!“
Dál už přítel K. nečekal a vyrazil ven. Už z dálky viděl řadu sklenic na výčepním pultu. Vběhl dovnitř sotva popadaje dechu a pan Merkl ho uvítal svým obvyklým: „Tak co si dáme, pane K.? (6.V.1968)
Ne. Alenko, to druhé kolo jsme neodhadli. Oni opravdu mysleli na vše. Přítele K. znovu vyhodili v roce 1970 a po dalších dvaceti letech ho donutili školu normálně dostudovat. To místo topiče po něm neobsadili a když se roku 1993 stal skutečně inženýrem, směl tam znovu nastoupit za původní plat. (13.I.2000)
